Jsem cool, mam iPad!

Dlouho jsem premyslel, o cem bude dalsi clanek. Chtel jsem, aby byl necim vyjimecny, necim nezapomenutelny. A jeho napsani jsem odkladal a odkladal.
A ted je to tady. Muj prvni clanek na blogu psanej na iPadu. To proto je bez hacku a carek. Ne, ze byto na nem neslo, ale pro autenticnost je lepsi psat bez nich. Vesele si tukam do displeje a bavim se tim, jak se pod mojema prstama rozvecujou jednotlivy pismenka.
"boze, ja mam iPad! iPad, iPad, iPad!" tohle mi znelo v hlave, kdyz sem si v patek dopoledne tuhle hracku vyzvedl v kancelari. Moje nadseni neznalo mezi. Ale ted?!? Ne, ze by se mi iPad nelibil, ale uz jsem pochopil, ze tahle vymozenost neni pro me. Je sice super moderni cool, je to proste iPad! Hit letosniho podzimu, letosnich Vanoc. Ale proc ho mit jenom proto, ze je cool? Dneska jsem ho vytahl ve skolni knihovne a svete div se, zacali kolem me chodit neznamy lidi a nenapadne se divali, s cim si to vlastne hraju. Kdybych mel zajem, urcite bych diky nemu ziskal par novych telefonich cisel nebo kontakt na facebook. Mam prece iPad, takze musim bejt cool. Nebo snad ne?
Sakra lidi, co to s vama je? Jenom diky tomu, ze nekdo ma vymozenosti za desitky tisic, tak pro vas stoupa na hodnote a zvysuje se vas zajem o nej?! No tak, uz nejsme ve skolce, abysme si zavideli kazdou blbost.
Proc holka, ktera by si normalne nevsimla, ze ziju, nenapadne nekolikrat prosla kolem me avzdycky pokukovala po iPadu? Kdybych se ji zeptal, jestli se chce podivat, tak na 90% rekne, ze moc rada. Co by asi rekla, kdybych v ruce drzel spanelskou gramatiku? Respektive, prosla by kolem me, kdybych mel v ruce onu gramatiku?
Jestli je opravdu takhle, tak v tom pripade si kupuju vsechno od apple, nosim to pravidelne do skoly a budu si uzivat zajem o me. Nebo snad ne o me, ale o muj macbook? Nebo iphone? A co teprve iPad? "mam iPad, jsem cool, budes se mnou chodit? Nebo aspon spat? Je mi jedno, co mas v hlave, hlavne ze vypadas dobre!"
Miluju narazky, miluju ironii. Ale hlavne ze jsem cool a mam iPad!

velký oči má nejen strach...

Rosteme. Já rostu. Ty rosteš. Sousedův pes roste. A dokonce z kotěte, který se mi před rokem choulilo v dlani, je dneska pan Kocour. Ale stejně pořád přiběhne, když mě vidí a lísá se ke mně a skáče nadšením. Něco se v něm však změnilo. Jako by si bylo (pro mě je to pořád kotě) jistý svojí váhou a svým postavením tak, že mi může dávat najevo, že už to není to malý roztomilý kotě, ale že je to kočičí chlouba okolí. Je si jistý samo sebou. Líbí se mi to. Ale je mi ho líto. Je plný ideálů. Já taky byl. A jednou se z toho probudí... tak jako já.
Představoval sem si, že svůj život strávím po boku jedné vyvolené, v mých očích dokonalé. Ovšem chyba lávky. Po třech úžasných letech nabitých láskou, vášní, emocema, přišel rok přežívání. Přežívání v plným slova smyslu. Po fyzický stránce mi nic nechybí ani nechybělo.
Ale po psychický stránce to nejsem já. Rok chodím po světě jako tělo bez duše. Nemyslím, neřeším, jdu prostě dál. Problémy řeším operativně podle toho, jak nastanou. Finance neřeším, nějak bylo, je a bude. Když se podívám do zrcadla, tak nevím, koho vidím. Jsem to já? Nejsem to já? Co je moje pravý já? Já nevím, hledám se. Po čtyrech letech se znova hledám. Našel sem se v práci. Miluju svojí práci. Možná pro to, že je to kus mě. Sám sem si vyšlapal tuhle cestičku, sám získával kontakty, postavil se na vlastní nohy a vydal se na soukromou dráhu. Ale otázka, jestli jsem tohle já, nebo to co ze mě zbylo, tu pořád zůstává.
Když vidím to kotě, vidím sebe.
To probuzení je tvrdý. Tvrdší než dopad na beton.

nesplněný sny

Tichem mýho pokoje monotónně proniká zvuk táhnoucí se harmoniky Astora Piazzoly a já dopíjím už xtou skleničku whisky. Hlavou se mi ženou miliony myšlenek, nedokážu určit, která je důležitá a která je naprosto bezvýznamná. Nechávám je volně plynout a občas se nad nějakou pozastavím.
Dneska sem si pro relax pustil zajímavej film, Agent z Panamy. Naprosto mě to dostalo. A moje sny o agentovi tajných služeb se zase probudily. Kdo by netoužil po neustalým dobrodružstvím, balancování na tenkým ledě, mistrně se vyvlíkat ze lží a pohybovat se pořád ve středu dění. Když sem byl malej, představoval sem si, jak se filmová figurka James Bond nula nula sedm natáčí podle skutečných událostí a informací. Chtěl sem být jako on, neustále elegantní, v obleku, s martiny - protřepat, nemíchat- v ruce a obletován ženami a hlavně... s luxusníma hodinkama. Jak plynul čas, tak sem postupně poznával, že to asi nebude to pravý ořechový a že bude lepší zvolit jinou dráhu, jakou, to je téma některýho dalšího příspěvku... možná.
Občas se však sny vracely. Ať to bylo při setkání s nějakým kamarádem z "vyšších míst", při sledování dalších bondovek, při návalech adrenalinu, nebo jako dneska, při Agentovi z Panamy.
Tohle je jeden ze snů, kterej se mi nejspíš nikdy nesplní a jak mi včera řekla kamarádka "nemůžeš mít všechno, co chceš", takže to je vlastně spravedlivý. Já něco chci, ale nikdy to mít nebudu.
Kdyby pozice tajnýho agenta bylo jediný, co mi chybí ke štěstí, tak i přesto bych byl nejšťastnější člověk na týhle planetě... a možná i ve vesmíru...
Ale co, hlavně že mám svoje kafe a whisky, a nikomu se nic nestalo...

notebook v kavárně neznamená facebook

Slyšíme to každej den, co u Andělů sedíme "hele, páni podnikatelé zase machrujou s kompama, stejně ste jenom na facebooku".
Sám za sebe můžu ručit, že na facebooku opravdu nevysedávám celý dny. Online sem pořád, pravidelně to kontroluju, ale že by to bylo jedinou náplní mojí práce, to se říct nedá.
Už mám plný zuby těch zkoumavejch pohledů, debilních otázek, koukání přes rameno.
Copak dneska už se na počítači nedělá nic jinýho než prohlížení facebooku nebo koukání na porno? Proč, když zkoumám zdrojovej kód, slyším "stejně tomu nerozumíš, nedělej chytrýho"? Nebo citím v zádech pohledy lidí, co se koukaj na ty exoty (nás), co do kavárny tahaj notebook. Jasně, asi to není úplně přirozený mít v kavárně počítač a pracovat na něm. Ale nás to prostě baví. Jsme rádi, že můžeme pracovat pohromadě, že si můžeme povídat, dělat vtípky a navzájem si pomáhat a taky kontrolovat facebook.
Dneska, když sem jedný nejmenovaný holce ukazoval, co obnáší moje práce, tak si v chromu všimla záložky na facebook a už si nenechala vymluvit, že nejsme jenom na facebooku.
Takže až mě příště uvidíte v kavárně s notebookem, tak si laskavě odpusťte narážky na facebook a podnikatele a věnujte se svým sandwichům s kečupem.