Rosteme. Já rostu. Ty rosteš. Sousedův pes roste. A dokonce z kotěte, který se mi před rokem choulilo v dlani, je dneska pan Kocour. Ale stejně pořád přiběhne, když mě vidí a lísá se ke mně a skáče nadšením. Něco se v něm však změnilo. Jako by si bylo (pro mě je to pořád kotě) jistý svojí váhou a svým postavením tak, že mi může dávat najevo, že už to není to malý roztomilý kotě, ale že je to kočičí chlouba okolí. Je si jistý samo sebou. Líbí se mi to. Ale je mi ho líto. Je plný ideálů. Já taky byl. A jednou se z toho probudí... tak jako já.
Představoval sem si, že svůj život strávím po boku jedné vyvolené, v mých očích dokonalé. Ovšem chyba lávky. Po třech úžasných letech nabitých láskou, vášní, emocema, přišel rok přežívání. Přežívání v plným slova smyslu. Po fyzický stránce mi nic nechybí ani nechybělo.
Ale po psychický stránce to nejsem já. Rok chodím po světě jako tělo bez duše. Nemyslím, neřeším, jdu prostě dál. Problémy řeším operativně podle toho, jak nastanou. Finance neřeším, nějak bylo, je a bude. Když se podívám do zrcadla, tak nevím, koho vidím. Jsem to já? Nejsem to já? Co je moje pravý já? Já nevím, hledám se. Po čtyrech letech se znova hledám. Našel sem se v práci. Miluju svojí práci. Možná pro to, že je to kus mě. Sám sem si vyšlapal tuhle cestičku, sám získával kontakty, postavil se na vlastní nohy a vydal se na soukromou dráhu. Ale otázka, jestli jsem tohle já, nebo to co ze mě zbylo, tu pořád zůstává.
Když vidím to kotě, vidím sebe.
To probuzení je tvrdý. Tvrdší než dopad na beton.
Žádné komentáře:
Okomentovat