Jak vybrat vino...

Vybrat správný víno je pro mě asi nadlidskej úkol.... Mám rád víno. Je lepší než pivo, nemusím po něm tak často na záchod a celkově po něm nemám takovou tu divnou pivní pachuť piva v puse... Nechodím do vinoték nebo do archivů vína, protože v době, kdy na víno dostanu chuť, obvykle mají zavřeno. Takže jedinou volbou zůstavá, jistě k mé škodě, Tesco, které má otevřeno do 22:00. V tomhle případě je často polovina sortimentu vyprodaná a ja už jen paběrkuju ze zůstavších lahví. Nemám rád červené víno, přijde mi zbytečně těžké a hlavně po něm mám červené zuby. Bílé je lepší... A pro nás, latentní homosexuály, je nejlepší volbou víno růžové... Jenže jak ze sta lahví vybrat tu pravou a nejlepší, se kterou strávím následující noc a ráno si řeknu, že to stálo za to? Samozřejmě podle viněty (je to stejný jako u výběru holek, za škaredýma holkama se nikdo neotáčí [v mém případě u výběru kluků :-D ]). Takže ze 100 lahví vyberu cca 10 kandidátů, které podrobněji zkoumám. Pročítám viněty, země původu, obsah alkoholu, cukr a tak... Počet kanditátů se zúžuje na 5. Jsou to vesměs lahve, na které mám nějaké vzpomínky. Už neřeším vinětu, ale hlavně vzpomínky. Je to zvláštní, člověk si vybírá víno podle vzpomínek... Jééé, tohle.. A taky támhleto.. A šmarjáá, tohle už není pravda.... Nakonec si stejně koupím sedmičku Pálavy a směju se tomu, že jsem zbytečně strávil 15 minut výběrem vína. I když? Bylo to zbytečné?..... :-)

naivita - 50% sleva

Nemám rád naivitu. Nemám rád předčasný závěry. Nemám rád rozteklou čokoládu. Nemám rád tupý nože. Nemám rád...
Autor tohoto článku je v tuto chvíli v zajímavém rozpoložení mezi dobrem a zlem. Má chuť udělat svět lepším. Ale když už bude mít moc pro vylepšení celého světa, nebude mít tendence k jeho ovládnutí?
Když přijde na to, jak to udělat, kdo mu zabrání k ovládnutí celé planety? K ovládnutí všeho živého i neživého?
Prvotní myšlenka pro napsání toho článku vznikla při diskuzi o nejčastějším tématu lidských konverzací. Ne, není to politika. Je to sex. Vlastně ani ne tak u sexu, jako o pohledu žen a mužů na sebe sami.
Co vede chlapy k tomu, že v ženách vidí kuchařku, uklízečku, pračku se žehličkou :-) a milenku v jednom? Možná tohle je příklad ještě té lepší varianty v té špatné. Druhá část špatné varianty je ta, že muž v ženě vidí všechno ostatní, jenom ne milenku. A tu pak vyhledává jinde, u jiné, ve které vidí všechno ostatní jenom ne kuchařku, uklízečku a pračku se žehličkou.
Je snad jediným posláním ženy starat se o domácnost, vařit, péct, uklízet a každej den roztahovat nohy? Myslím, teda jsem si 100% jist, že ne. Akorát k tomu musíme (my muži) dospět a uvědomit si pár důležitých faktorů.
Možná si to naivně namlouvám, ale věřím tomu, že pokud by muži začali brát ženy jako rovnocenné partnery, učinilo by to svět lepším.
Naopak ale musíme vzít v potaz naivitu určité části ženské populace, která je ochotná uvěřit, že se muži zlepší. NEZLEPŠÍ! Nemáme k tomu dostatečnou motivaci a ani chuť. Prostě pořád budeme prasátkama, který po příchodu z práce (pokud nějakou máme) vystoupíme z kalhot, vezmeme z ledničky pivo a sedneme k televizi.
Stop.
Začnu prodávat naivitu. Hlavní cílovou skupinou budou zoufalci. Cena, ještě neurčená, bude od zahájení prodeje snížená o 50%. Konkurence nespí, je třeba být o krok před ní.
A proč zrovna zoufalci? Aby mohli úspěšně balit slečny na baru na fráze typu "S tebou bych vydržel celý život, vyspíme se spolu?". Která slečna, po vypití drinku s naivitou, by odolala těmto kouzelným frázím. Padne chlapci kolem krku a ráno bude utírat slzy do prostěradla, na kterém předchozí večer usínala v náručí téhož chlapce. Nemusím dodávat, že zmíněného chlapce už nikdy neuvidí.
Když nevyjde obchod s naivitou, mám další nápad. Půjčovat balíček pětitisícovek na zaujetí slečny. Která slečna neodolá pohledu na nacpanou peněženku, pozvání na drink a následné přesunutí do hotelu? Je to přece tak prostý, prachy, prachy, prachy. Máš prachy, máš všechno. Přijdeš do baru, vybereš si holku, vytáhneš peněženku a holka ti líbá ruce, jenom aby sis jí všimnul.
PS: hledám slečnu, která odolá...

Jsem cool, mam iPad!

Dlouho jsem premyslel, o cem bude dalsi clanek. Chtel jsem, aby byl necim vyjimecny, necim nezapomenutelny. A jeho napsani jsem odkladal a odkladal.
A ted je to tady. Muj prvni clanek na blogu psanej na iPadu. To proto je bez hacku a carek. Ne, ze byto na nem neslo, ale pro autenticnost je lepsi psat bez nich. Vesele si tukam do displeje a bavim se tim, jak se pod mojema prstama rozvecujou jednotlivy pismenka.
"boze, ja mam iPad! iPad, iPad, iPad!" tohle mi znelo v hlave, kdyz sem si v patek dopoledne tuhle hracku vyzvedl v kancelari. Moje nadseni neznalo mezi. Ale ted?!? Ne, ze by se mi iPad nelibil, ale uz jsem pochopil, ze tahle vymozenost neni pro me. Je sice super moderni cool, je to proste iPad! Hit letosniho podzimu, letosnich Vanoc. Ale proc ho mit jenom proto, ze je cool? Dneska jsem ho vytahl ve skolni knihovne a svete div se, zacali kolem me chodit neznamy lidi a nenapadne se divali, s cim si to vlastne hraju. Kdybych mel zajem, urcite bych diky nemu ziskal par novych telefonich cisel nebo kontakt na facebook. Mam prece iPad, takze musim bejt cool. Nebo snad ne?
Sakra lidi, co to s vama je? Jenom diky tomu, ze nekdo ma vymozenosti za desitky tisic, tak pro vas stoupa na hodnote a zvysuje se vas zajem o nej?! No tak, uz nejsme ve skolce, abysme si zavideli kazdou blbost.
Proc holka, ktera by si normalne nevsimla, ze ziju, nenapadne nekolikrat prosla kolem me avzdycky pokukovala po iPadu? Kdybych se ji zeptal, jestli se chce podivat, tak na 90% rekne, ze moc rada. Co by asi rekla, kdybych v ruce drzel spanelskou gramatiku? Respektive, prosla by kolem me, kdybych mel v ruce onu gramatiku?
Jestli je opravdu takhle, tak v tom pripade si kupuju vsechno od apple, nosim to pravidelne do skoly a budu si uzivat zajem o me. Nebo snad ne o me, ale o muj macbook? Nebo iphone? A co teprve iPad? "mam iPad, jsem cool, budes se mnou chodit? Nebo aspon spat? Je mi jedno, co mas v hlave, hlavne ze vypadas dobre!"
Miluju narazky, miluju ironii. Ale hlavne ze jsem cool a mam iPad!

velký oči má nejen strach...

Rosteme. Já rostu. Ty rosteš. Sousedův pes roste. A dokonce z kotěte, který se mi před rokem choulilo v dlani, je dneska pan Kocour. Ale stejně pořád přiběhne, když mě vidí a lísá se ke mně a skáče nadšením. Něco se v něm však změnilo. Jako by si bylo (pro mě je to pořád kotě) jistý svojí váhou a svým postavením tak, že mi může dávat najevo, že už to není to malý roztomilý kotě, ale že je to kočičí chlouba okolí. Je si jistý samo sebou. Líbí se mi to. Ale je mi ho líto. Je plný ideálů. Já taky byl. A jednou se z toho probudí... tak jako já.
Představoval sem si, že svůj život strávím po boku jedné vyvolené, v mých očích dokonalé. Ovšem chyba lávky. Po třech úžasných letech nabitých láskou, vášní, emocema, přišel rok přežívání. Přežívání v plným slova smyslu. Po fyzický stránce mi nic nechybí ani nechybělo.
Ale po psychický stránce to nejsem já. Rok chodím po světě jako tělo bez duše. Nemyslím, neřeším, jdu prostě dál. Problémy řeším operativně podle toho, jak nastanou. Finance neřeším, nějak bylo, je a bude. Když se podívám do zrcadla, tak nevím, koho vidím. Jsem to já? Nejsem to já? Co je moje pravý já? Já nevím, hledám se. Po čtyrech letech se znova hledám. Našel sem se v práci. Miluju svojí práci. Možná pro to, že je to kus mě. Sám sem si vyšlapal tuhle cestičku, sám získával kontakty, postavil se na vlastní nohy a vydal se na soukromou dráhu. Ale otázka, jestli jsem tohle já, nebo to co ze mě zbylo, tu pořád zůstává.
Když vidím to kotě, vidím sebe.
To probuzení je tvrdý. Tvrdší než dopad na beton.

nesplněný sny

Tichem mýho pokoje monotónně proniká zvuk táhnoucí se harmoniky Astora Piazzoly a já dopíjím už xtou skleničku whisky. Hlavou se mi ženou miliony myšlenek, nedokážu určit, která je důležitá a která je naprosto bezvýznamná. Nechávám je volně plynout a občas se nad nějakou pozastavím.
Dneska sem si pro relax pustil zajímavej film, Agent z Panamy. Naprosto mě to dostalo. A moje sny o agentovi tajných služeb se zase probudily. Kdo by netoužil po neustalým dobrodružstvím, balancování na tenkým ledě, mistrně se vyvlíkat ze lží a pohybovat se pořád ve středu dění. Když sem byl malej, představoval sem si, jak se filmová figurka James Bond nula nula sedm natáčí podle skutečných událostí a informací. Chtěl sem být jako on, neustále elegantní, v obleku, s martiny - protřepat, nemíchat- v ruce a obletován ženami a hlavně... s luxusníma hodinkama. Jak plynul čas, tak sem postupně poznával, že to asi nebude to pravý ořechový a že bude lepší zvolit jinou dráhu, jakou, to je téma některýho dalšího příspěvku... možná.
Občas se však sny vracely. Ať to bylo při setkání s nějakým kamarádem z "vyšších míst", při sledování dalších bondovek, při návalech adrenalinu, nebo jako dneska, při Agentovi z Panamy.
Tohle je jeden ze snů, kterej se mi nejspíš nikdy nesplní a jak mi včera řekla kamarádka "nemůžeš mít všechno, co chceš", takže to je vlastně spravedlivý. Já něco chci, ale nikdy to mít nebudu.
Kdyby pozice tajnýho agenta bylo jediný, co mi chybí ke štěstí, tak i přesto bych byl nejšťastnější člověk na týhle planetě... a možná i ve vesmíru...
Ale co, hlavně že mám svoje kafe a whisky, a nikomu se nic nestalo...

notebook v kavárně neznamená facebook

Slyšíme to každej den, co u Andělů sedíme "hele, páni podnikatelé zase machrujou s kompama, stejně ste jenom na facebooku".
Sám za sebe můžu ručit, že na facebooku opravdu nevysedávám celý dny. Online sem pořád, pravidelně to kontroluju, ale že by to bylo jedinou náplní mojí práce, to se říct nedá.
Už mám plný zuby těch zkoumavejch pohledů, debilních otázek, koukání přes rameno.
Copak dneska už se na počítači nedělá nic jinýho než prohlížení facebooku nebo koukání na porno? Proč, když zkoumám zdrojovej kód, slyším "stejně tomu nerozumíš, nedělej chytrýho"? Nebo citím v zádech pohledy lidí, co se koukaj na ty exoty (nás), co do kavárny tahaj notebook. Jasně, asi to není úplně přirozený mít v kavárně počítač a pracovat na něm. Ale nás to prostě baví. Jsme rádi, že můžeme pracovat pohromadě, že si můžeme povídat, dělat vtípky a navzájem si pomáhat a taky kontrolovat facebook.
Dneska, když sem jedný nejmenovaný holce ukazoval, co obnáší moje práce, tak si v chromu všimla záložky na facebook a už si nenechala vymluvit, že nejsme jenom na facebooku.
Takže až mě příště uvidíte v kavárně s notebookem, tak si laskavě odpusťte narážky na facebook a podnikatele a věnujte se svým sandwichům s kečupem.

Pražský příběh o botách

Praha pro mě není šťastný místo. Aspoň, co se týče bot!
Jedna z mých prvních pracovních cest do Prahy. Jedu si tak hezky přes Veseli, Tábor, atd. Najednou mám pocit, že je auto nějak lenivý a že se těžko přidává plyn. Při první příležitosti zastavím, obejdu auto, jestli není píchlá guma. Není! Tak otvírám kapotu a dívám se, jestli není něco s motorem. Motor se na první pohled zdá ok. Tak, do Prahy snad dojedu a pak to vyřeším, říkám si sám pro sebe. Při nastupování do auta sem zakopnul. Tím se vyřešil můj problém. Na botě se mi udělal luxusní žralok. Takže při přidávání plynu se musela podrážka boty dostat pod pedál a nějak blokovat plynulý sešlápnutí. Rozvazuju tkaničky a bota leti na sedadlo spolujezdce. Až do Prahy sem dojel bez boty. Nebylo to zrovna ok, ale šlo to.. A jak sem si koupil svoje vysněný conversky, to už je věc do jinýho článku.
Aby tomu nebylo málo, tak v Praze se odehrál další incident s botama. Jedno ráno sem musel být na 9 hodinu v Praze, takže sem vstával ještě za tmy, a když sem vyjížděl, tak sem ještě skoro spal. Už po pár minutách sem si říkal, že mě ta levá bota nějak tlačí, ale nevěnoval sem tomu větší pozornost.
Dojedu do Prahy a levá noha je citlivější a citlivější. Neřeším. Jdu na jednani. Pak na oběd. A při cestě z oběda si říkam, ta leva bota je nějaká divná. Bože! Já mám jinou botu. Sem magor, ráno sem si při obouvání musel zaměnit taťkovo boty s mýma a vzít si jednu jeho botu. Že se mi kolegyně a kolega z práce neskutečně smáli asi nemá cenu připomínat.