Jsem cool, mam iPad!

Dlouho jsem premyslel, o cem bude dalsi clanek. Chtel jsem, aby byl necim vyjimecny, necim nezapomenutelny. A jeho napsani jsem odkladal a odkladal.
A ted je to tady. Muj prvni clanek na blogu psanej na iPadu. To proto je bez hacku a carek. Ne, ze byto na nem neslo, ale pro autenticnost je lepsi psat bez nich. Vesele si tukam do displeje a bavim se tim, jak se pod mojema prstama rozvecujou jednotlivy pismenka.
"boze, ja mam iPad! iPad, iPad, iPad!" tohle mi znelo v hlave, kdyz sem si v patek dopoledne tuhle hracku vyzvedl v kancelari. Moje nadseni neznalo mezi. Ale ted?!? Ne, ze by se mi iPad nelibil, ale uz jsem pochopil, ze tahle vymozenost neni pro me. Je sice super moderni cool, je to proste iPad! Hit letosniho podzimu, letosnich Vanoc. Ale proc ho mit jenom proto, ze je cool? Dneska jsem ho vytahl ve skolni knihovne a svete div se, zacali kolem me chodit neznamy lidi a nenapadne se divali, s cim si to vlastne hraju. Kdybych mel zajem, urcite bych diky nemu ziskal par novych telefonich cisel nebo kontakt na facebook. Mam prece iPad, takze musim bejt cool. Nebo snad ne?
Sakra lidi, co to s vama je? Jenom diky tomu, ze nekdo ma vymozenosti za desitky tisic, tak pro vas stoupa na hodnote a zvysuje se vas zajem o nej?! No tak, uz nejsme ve skolce, abysme si zavideli kazdou blbost.
Proc holka, ktera by si normalne nevsimla, ze ziju, nenapadne nekolikrat prosla kolem me avzdycky pokukovala po iPadu? Kdybych se ji zeptal, jestli se chce podivat, tak na 90% rekne, ze moc rada. Co by asi rekla, kdybych v ruce drzel spanelskou gramatiku? Respektive, prosla by kolem me, kdybych mel v ruce onu gramatiku?
Jestli je opravdu takhle, tak v tom pripade si kupuju vsechno od apple, nosim to pravidelne do skoly a budu si uzivat zajem o me. Nebo snad ne o me, ale o muj macbook? Nebo iphone? A co teprve iPad? "mam iPad, jsem cool, budes se mnou chodit? Nebo aspon spat? Je mi jedno, co mas v hlave, hlavne ze vypadas dobre!"
Miluju narazky, miluju ironii. Ale hlavne ze jsem cool a mam iPad!

velký oči má nejen strach...

Rosteme. Já rostu. Ty rosteš. Sousedův pes roste. A dokonce z kotěte, který se mi před rokem choulilo v dlani, je dneska pan Kocour. Ale stejně pořád přiběhne, když mě vidí a lísá se ke mně a skáče nadšením. Něco se v něm však změnilo. Jako by si bylo (pro mě je to pořád kotě) jistý svojí váhou a svým postavením tak, že mi může dávat najevo, že už to není to malý roztomilý kotě, ale že je to kočičí chlouba okolí. Je si jistý samo sebou. Líbí se mi to. Ale je mi ho líto. Je plný ideálů. Já taky byl. A jednou se z toho probudí... tak jako já.
Představoval sem si, že svůj život strávím po boku jedné vyvolené, v mých očích dokonalé. Ovšem chyba lávky. Po třech úžasných letech nabitých láskou, vášní, emocema, přišel rok přežívání. Přežívání v plným slova smyslu. Po fyzický stránce mi nic nechybí ani nechybělo.
Ale po psychický stránce to nejsem já. Rok chodím po světě jako tělo bez duše. Nemyslím, neřeším, jdu prostě dál. Problémy řeším operativně podle toho, jak nastanou. Finance neřeším, nějak bylo, je a bude. Když se podívám do zrcadla, tak nevím, koho vidím. Jsem to já? Nejsem to já? Co je moje pravý já? Já nevím, hledám se. Po čtyrech letech se znova hledám. Našel sem se v práci. Miluju svojí práci. Možná pro to, že je to kus mě. Sám sem si vyšlapal tuhle cestičku, sám získával kontakty, postavil se na vlastní nohy a vydal se na soukromou dráhu. Ale otázka, jestli jsem tohle já, nebo to co ze mě zbylo, tu pořád zůstává.
Když vidím to kotě, vidím sebe.
To probuzení je tvrdý. Tvrdší než dopad na beton.

nesplněný sny

Tichem mýho pokoje monotónně proniká zvuk táhnoucí se harmoniky Astora Piazzoly a já dopíjím už xtou skleničku whisky. Hlavou se mi ženou miliony myšlenek, nedokážu určit, která je důležitá a která je naprosto bezvýznamná. Nechávám je volně plynout a občas se nad nějakou pozastavím.
Dneska sem si pro relax pustil zajímavej film, Agent z Panamy. Naprosto mě to dostalo. A moje sny o agentovi tajných služeb se zase probudily. Kdo by netoužil po neustalým dobrodružstvím, balancování na tenkým ledě, mistrně se vyvlíkat ze lží a pohybovat se pořád ve středu dění. Když sem byl malej, představoval sem si, jak se filmová figurka James Bond nula nula sedm natáčí podle skutečných událostí a informací. Chtěl sem být jako on, neustále elegantní, v obleku, s martiny - protřepat, nemíchat- v ruce a obletován ženami a hlavně... s luxusníma hodinkama. Jak plynul čas, tak sem postupně poznával, že to asi nebude to pravý ořechový a že bude lepší zvolit jinou dráhu, jakou, to je téma některýho dalšího příspěvku... možná.
Občas se však sny vracely. Ať to bylo při setkání s nějakým kamarádem z "vyšších míst", při sledování dalších bondovek, při návalech adrenalinu, nebo jako dneska, při Agentovi z Panamy.
Tohle je jeden ze snů, kterej se mi nejspíš nikdy nesplní a jak mi včera řekla kamarádka "nemůžeš mít všechno, co chceš", takže to je vlastně spravedlivý. Já něco chci, ale nikdy to mít nebudu.
Kdyby pozice tajnýho agenta bylo jediný, co mi chybí ke štěstí, tak i přesto bych byl nejšťastnější člověk na týhle planetě... a možná i ve vesmíru...
Ale co, hlavně že mám svoje kafe a whisky, a nikomu se nic nestalo...

notebook v kavárně neznamená facebook

Slyšíme to každej den, co u Andělů sedíme "hele, páni podnikatelé zase machrujou s kompama, stejně ste jenom na facebooku".
Sám za sebe můžu ručit, že na facebooku opravdu nevysedávám celý dny. Online sem pořád, pravidelně to kontroluju, ale že by to bylo jedinou náplní mojí práce, to se říct nedá.
Už mám plný zuby těch zkoumavejch pohledů, debilních otázek, koukání přes rameno.
Copak dneska už se na počítači nedělá nic jinýho než prohlížení facebooku nebo koukání na porno? Proč, když zkoumám zdrojovej kód, slyším "stejně tomu nerozumíš, nedělej chytrýho"? Nebo citím v zádech pohledy lidí, co se koukaj na ty exoty (nás), co do kavárny tahaj notebook. Jasně, asi to není úplně přirozený mít v kavárně počítač a pracovat na něm. Ale nás to prostě baví. Jsme rádi, že můžeme pracovat pohromadě, že si můžeme povídat, dělat vtípky a navzájem si pomáhat a taky kontrolovat facebook.
Dneska, když sem jedný nejmenovaný holce ukazoval, co obnáší moje práce, tak si v chromu všimla záložky na facebook a už si nenechala vymluvit, že nejsme jenom na facebooku.
Takže až mě příště uvidíte v kavárně s notebookem, tak si laskavě odpusťte narážky na facebook a podnikatele a věnujte se svým sandwichům s kečupem.

Pražský příběh o botách

Praha pro mě není šťastný místo. Aspoň, co se týče bot!
Jedna z mých prvních pracovních cest do Prahy. Jedu si tak hezky přes Veseli, Tábor, atd. Najednou mám pocit, že je auto nějak lenivý a že se těžko přidává plyn. Při první příležitosti zastavím, obejdu auto, jestli není píchlá guma. Není! Tak otvírám kapotu a dívám se, jestli není něco s motorem. Motor se na první pohled zdá ok. Tak, do Prahy snad dojedu a pak to vyřeším, říkám si sám pro sebe. Při nastupování do auta sem zakopnul. Tím se vyřešil můj problém. Na botě se mi udělal luxusní žralok. Takže při přidávání plynu se musela podrážka boty dostat pod pedál a nějak blokovat plynulý sešlápnutí. Rozvazuju tkaničky a bota leti na sedadlo spolujezdce. Až do Prahy sem dojel bez boty. Nebylo to zrovna ok, ale šlo to.. A jak sem si koupil svoje vysněný conversky, to už je věc do jinýho článku.
Aby tomu nebylo málo, tak v Praze se odehrál další incident s botama. Jedno ráno sem musel být na 9 hodinu v Praze, takže sem vstával ještě za tmy, a když sem vyjížděl, tak sem ještě skoro spal. Už po pár minutách sem si říkal, že mě ta levá bota nějak tlačí, ale nevěnoval sem tomu větší pozornost.
Dojedu do Prahy a levá noha je citlivější a citlivější. Neřeším. Jdu na jednani. Pak na oběd. A při cestě z oběda si říkam, ta leva bota je nějaká divná. Bože! Já mám jinou botu. Sem magor, ráno sem si při obouvání musel zaměnit taťkovo boty s mýma a vzít si jednu jeho botu. Že se mi kolegyně a kolega z práce neskutečně smáli asi nemá cenu připomínat.

nápady nejsou

Napsat sem každej den něco neni vůbec jednoduchý, tak to ani dělat nebudu. Nouze o nápady by ani nebyla, ale bohužel ty pravý nápady přicházejí v nepravou dobu, takže na ně zapomínám.
Z toho důvodu nemůžu napsat článek o tom, co mě napadlo včera v autě cestou do Černý. Vím, že to bylo něco nehorázně legračního a už jsem měl v hlavě poskládanej skoro celej článek, ale prostě si nemůžu vzpomenout.
To samý se stalo v sobotu. Sedíme v kavárně a najednou mi hlavou proletěla skvělá myšlenka. Joo, to hned musím napsat na blog.... V neděli ráno jsem se marně pokoušel naťukat to do kompu. Ne, prostě takhle by to nešlo. Rád bych napsal, že se mi ta myšlenka doslova vykouřila z hlavy, ale vzhledem k homosexuální části kolektivu by to nebylo vhodný.
Ano, jsem teplej. A jezdim v růžovým peugeotu. Tuhle větu v sobotu snad slyšel každej, kdo s náma přišel do, nebudu psát styku, ale raději kontaktu...

Revoluce v prodeji applů

Michal Pipek, majitel firmy Clarexon, která se specializuje na prodej a servis produktů od Applu, se nechal slyšet, že připravuje převrat v prodeji applů v České republice.
Přesně zatím nespecifikoval o co se bude jednat. Na povrch však prosakují informace, že půjde o jakýsi dražební systém produktů apple. Zatím zůstává nejasné, jak bude probíhat systém dražby a ostatní záležitosti týkající se zabezpečení.
Všichni z Clarexonu mají o celé záležitosti nejspíš zakázáno mluvit, protože při jakékoliv mojí otázce o tomto projektu se pouze potutelně usmívají a snaží se řeč odvádět na jiné téma.
Michal Pipek náš rozhovor ukončil tím, že česká veřejnost doposud nikdy neměla apple tak blízko, jako ho bude mít po spuštění projektu.
Takže díky Clarexonu se máme opět na co těšit.

červený překapávač není synonymem pro gaye

Na začátku musím napsat, že opravdu nejsem gay. Možná si to o mně teď bude myslet pár prodejců elektra navíc, ale opravdu nejsem. Aspoň tomhle. Pokud to čte Kristína, teda Markéta, tak se určitě tlemí.
Potřebuju novej kávovar. Do starýho se mi rozbila konvice a zaboha jí nemůžu sehnat, to znamená, že můj 150 let starej kávovar skončil v popelnici. A jeho místo měl zaujmout novej, krásnej a hlavně červenej kávovar.
Ovšem chyba lávky, nikde, ale opravdu nikde v Krumlově se červenej kávovar nedá koupit. V prvním elektru se mi paní vysmála do telefonu s tím, že nikdo normalní si červenej kávovar nekoupí. Ve druhým mi řekli, že bohužel červenej nemají, ale za to maj velkej výběr v černých a bílých barvách. Smůla, ale oceňuju obchodního ducha. Ve třetím, posledním elektru mi pán, podle hlasu kolem 50 nabízel krásnej, červenej, malinkej kávovar. Nevěřím. Právem! Ptám se ho na velikost překapávacích filtrů. Při odpovědi, že tam žádnej filtr nepotřebuju, že je to na ty kapsle s náplní ani nemám sílu mu vysvětlovat, že to, co mi nabízí není kávovar, ale uplně něco jinýho.
Dneska v makru jsem vzdal snahu o červený kávovar. Hodil sem do košíku černo-žlutej, docela hezkej kávovar. No co, kafe bude dělat stejný, jaký by dělal červenej.
Před pokladnou jsem se ale otočil a plnou rychlostí odvezl ten kávovar zpátky. Máš smůlu žluťásku, červená je prostě červená. Jednou ho prostě seženu. A to kafe bude nejlepší na světě!

Kdo to byl? To my! - aneb kde je pupík

Za blbosti se platí. A u blbostí z ožralosti to platí dvojnásob.
Lahev cinzana padla během pár minut a pak hurá na koncert do Křemže. Koncert nic moc, ale ty akce. Naproti klubu skoro tři metry vysoká zeď. Půl minuty hecování a už jsme na druhý straně, bejt tam pes, tak nemáme šanci. Nalitý jako dogy se snažíme dostat zpátky. Kámoš už skáče na chodník a já se pořád marně pokouším vyhoupnout, bojím se, aby mi nepovolil kotník. Zmateně se rozhlížím po zahradě a vidím stojny od lešení. Šup na ně a už sem taky na chodníku.
Další hec, a jsme tam zase. Teď už poučen z minula lezu zpátky přes stojny. Dalši hec. Tentokrát, kdo tam bude dřív. Začínáme ve čtyrech. 3, 2, 1, start. První, druhej, třetí ... pupík... Chvilka na oddech a lezeme zpátky. Klasika - stojny, odraz a dopad na chodník. Na chodníku si vítězně plácáme rukama jako šampioni. Zásek. Kde je pupík?? Pupíku, pupíku... Zpoza zdi se ozývá nadávání pupíka, marně se snažícího vyskočit na zeď. /zlomový bod večera, zeď je poškozena/
Naposled skáčeme za zeď a pak už jedeme domů...
Po třech týdnech jsme kontaktováni Policí ČR a je po nás žádáno vysvětlení... kucí policajtský se evidentně baví a smějou se nám. Stejně majitel objektu, kterýmu stačí 1000 Kč, aby stáhl obvinění a na celou věc "zapomněl"
Příště to uděláme znova... ale to nikdo neví, takže pššš... a bacha na pupíka

Clarexon spustil vlastní eshop - KONEČNĚ!!!

Po dlouhých očekáváních jsme se konečně dočkali. Clarexon, který je v České republice známý prodejem a servisem počítačů a ostatní elektroniky známé americké firmy Apple konečně spustil vlastní eshop.
Clarexon tak učinil ve snaze urychlit a usnadnit svým zákazníkům možnost zakoupení výrobků od Applu.
Clarexon zároveň vypustil novinku, která slibuje převrat v prodeji applů v České republice. Co bude obsahem tohoto projektu však majitel firmy Clarexon Michal Pipek nechal zahaleno tajemstvím.

bez školy to jde, ne že ne

Úvodní článek by měl být úvodní. Proto se tu trošku představím a napíšu, co mě vedlo k založení blogu. Jsem nikdo a mám se dobře. Jsem spokojenej sám se sebou. Podařilo se mi totiž dokázat, že známe pořekadlo "škola je základ života" nemusí tak úplně platit. Možná tak základka. Na střední už odcházíme jako osobnosti. A o vejšce nemluvě, pokud nejste nadšenec, co dělá někde ve výzkumu, tak si z vejšky odnesete maximálně vzpomínky na divoký párty, nechození na přednášky a hlavně kopici známých. Nechci uplně snižovat hodnotu vysoký, ale k tomu, co momentálně dělám jsem se dostal jako slepec k houslím a postupně začal stoupat po pomyslným kariérním žebříčku.
Před pár lety jsem začinal jako registrátor do katalogů u jednoho kamaráda a v průběhu let jsem se sám začínal zabývat o SEO a postupně se profilovat jako typickej "seař".
Pořád to ale nebylo ono. Až jednoho dne zazvonil telefon a ono to přišlo, nabídka, jaká se neodmítá. Pár probdělých nocí a mail s nabídkou byl napsanej. Odeslanej. A ono nic.
Měsíc nic, dva měsíce nic, tři měsíce nic. A pak to přišlo. Další telefon, cesta do Prahy a byla ruka v rukávě. Někdy od srpna pracuju téměř beze spánku. Jsem spokojenej sám se sebou. A to je hlavní.
Doma pořád slyším, hlavně dodělej školu, hlavně dodělej školu. Dodělám jí. Ale sám sobě už sem si dokázal, že jenom škola mě neuživí.
Takže... Děkuji ti Tome, že jsi mě k SEO přivedl. Děkuji ti ségro, že pravidelně kontroluješ facebook...
A proč jsem si založil blog? Rád píšu. Ne často, ale rád. Sem tam se mi stávají zajímavý a docela zábavný situace, tak proč se o ně nepodělit.